na Blog.cz

Prvně bychom asi měli zmínit novinu, že máme štěně. Rozhodovali jsme se zda se přestěhovat do jiného domu - v zimě využíváme 2+1 a zahradu vůbec. A pak nám došlo, že si stačí pořídit psa, abychom tu zahradu využili haha. Ne, je to tak, že psa jsme chtěli, jen jako přistěhovalci jsme si nebyli jistí zda je na to správná doba - znáte to, víza nejsou jistý a tak. Ale je to tak, jak zmínil Pájův táta: Bez průseru je to nuda. :)
A tady je náš miláček Marley. Ten vpravo...

Pája dostal permanentní smlouvu. Na tento popud jsme se pustili do víz - díky za rady včelky a Radky. Šéf Páju pozval v neděli na čaj, přivedli jsme s sebou Marleyho a všechny čtyři šéfovy děti chtějí mít těď pejska. Nechápu jak to ten můj zlatej kluk dělá, ale z práce chodí s úsměvem na retch, i když je zima, že by Marleyho ven nevyhnal.

Mě se stala taková zajímavá přihoda. Vyjela jsem si jedno krásné odpoledne na Te Mata Peak, procházela se tam mezi ovcemi, užívala si sluníčka, fotila, pak se rozhodla, že to by stačilo a …. Auto mi nestartuje. Zkouším, přemlouvám, nic. Tak samosřejmě - já autům nerozumím, co bylo horší, na celým kopci jsem byla sama. Nesvítili ani kontrolky, bylo jasný, že je to baterka. Byla jsem si jistojistě jistá, že jsem nic rožnutý nenechala. Takže jsem se ještě chvíli spoléhala na přemlouvání. Měla jsem s sebou čaj, tak jsem vypila dva hrnky a pak už se mi tam opravdu nechtělo gepět. Vytáčela jsem Desmonda, když se nahoru soukala dodávka. Počkala jsem si teda na pána z technických služeb, co přijel posbírat odpadky. Potvrdil mi, že je to baterka, zatřásl mi s autem, a já nastartovala. No, takže kontakty.

Můžu vám říct, do kostela chodíme skoro pravidelně. Potkali jsme tam spoustu mladých skvělých lidí, zvou nás na večeře, příští týden jdeme na ples a nejlepší je, že jsou mezi nimi muzikanti. Tak třeba Beth nás pozvala na zkoušku do kostela. Měli jsme si vzít nástroje. Jejich kapela má 15 členů +. Na zkoušce bylo ale přes třicet lidí, všichni chtěli nějaký aranžmá. Přidali jsme se ke kapele a kněž nás pozval na večeři. Všichni se s námi seznamovali a chtěli zahrát něco hezky Česky. Zahráli jsme jim a oni chtějí, abychom to zopakovali na mši. Slzy tvý mámy na mši. Haha.

Do kavárny, kde pracuji přijali Mellanie z Dánska. Furt spolu šťěbetáme a ospravedlňujem jedna druhou před ostatníma, že v Evropě se to dělá jinak. Třeba psaní kiwi číslic nám dělá hroznou potíž. A to pak způsobuje potíž při provozu. Šéfová je ale v pohodě, má z toho psinu a začíná být známá tím, že má international café. Já jsem ráda, že mám kamarádku a že si můžem vyjít dva mladý páry na party a chovat se před sebou normálně - Evropsky.

Taky jsme tu byli na klasickém zimním kiwi večeru. Zatopilo se až to vřelo, obklopili jsme se jídlem a pitím a koukalo se na rugby. Tedy vlastně zatím, co se Desmond, Phill a Pájka snažili dívat na rugby, Judy s Miriam do toho kafraly a obdivovaly ruzné partie útočníků. Já se klátila smíchy, no ze zápasu neměli chlapci nic.

A tak to teď máme. Máme štěně a tak krmíme, venčíme, hrajeme si, spíme a mezi tím se děje spoustu akcí a věcí a my se ještě po třičtvrtě roce divíme, jak je to tu jiný.

Sníh odhalil, že i tady máme opravdové hory - alespoň poblíž. Mnohem blíže nám jsou sady plné jablek a pastviny s ovcemi :)

Tady je moje oblíbené místo. Mám tam svůj strom o který se opírám a rozjímám. . .

. . . a na závěr výhled z Desmondovy terasy. Tzv. rozjímání úmělcovo.

Chtěla jsem Pajku donutit napsat článek o sezoně.... ale asi to sem doplníme později :)

Převalilo se zase pár týdnů a navalilo se pár dojmů, které stojí za to zaznamenat. Prvně - jsme si mysleli, že už nám nemusíte nic závidět. Ochladilo se tady až z toho šla depka. Topení v domě žádné, topit jsme si mohli pouze tak novinama. Já byla doma - ponožky, mikiny, prakticky většinu mého oblečení a taky jsem praktikovala dřepy. Pájka ještě hůř. Vstávat v šest a hups, rovnou ven do toho marastu. Tím započala opatření. Desmond nám přivezl fůru dřeva, když už jsem byla na cestě koupit topení, setkala jsem se s Miriam a ta mi jedno dala. Fakt jsem byla nadšená, děkovala jsem jak zběsilá, Miriam jen mávla rukou, že jich má doma pět. A že tam byl se mnou Desmond, dala jedno i jemu. Další den, my připravení na topení ve velkém, se udělalo zase hezky a my jen čekáme, kdy si to topení budem moct užít. Alespoň jsme už vybaveni na zimu.

Další novinou je, že zase servíruju. Mám za sebou první pracovní týden v kavárně v centru Hastings. Kavárna je to menší, pěkná, spojená s obchodem (bytové doplňky). Jeden den jsem tam donesla životopis, na druhý den jsem se dostavila na pohovor. Majitelka mě začala představovat personálu. Takže jsem došla na to, že tímto mne přijímá. Pohovor už byla jen formalita. Měla jsem fakt radost, že si mě vybrala. A tak jsem zase ve styku s lidma, přijímám objednávky a kasíruju.

S Pájkou jsme se byli podívat na přehlídku koní. Malý děti rajtovali na ponících různý štafety, dospělí měli jiný odvar pod kapotou. Občas jsme jen slyšeli dupot kopyt, to jsme se chytali za ruce a klidili z cesty.

V neděli jsme šli do kostela, podívat se, jak to tu chodí. Kostel byl dřívější Warehouse, takže mše vlastně probíhala ve skladu. Ale sedačky tam zařídili pohodlné a ještě jednu výhodu to mělo, nebyla tam kosa jak v našich kamenných kaplích. Musím uznat, zase nás kiwíci usadili na zadek. Měli jsme dojem, že jsme na rockovém koncertě, včetně bubnů, techniky, světelných efektů a dýmu. Lidi tleskali, zpívali, někteří i skákali. Pak se farář ptal, kdo je v kostele poprvé. Přihlásili jsme se a všichni na nás křičeli: We love you, we love you! Dostali jsme uvítací čokoládku, leták a propisku s logem. To je alespoň kampaň za získání oveček! Pak teda řečnil farář, dost poutavě, vložil do toho veškeré emoce - nečetl z bible. Lidi si dělali poznámky…ale co. Pár lidí si ještě přišlo pro požehnání, snědli jsme tělo, vypili krev a zase se zpívalo. Když bylo po všem pozvali nás na kafe a sušenky a seznámili jsme se se spoooustou lidí. Jako zkušenost - vřele doporučuji.
Ješťe teda musím dodat, že kostel měl dohromady x místností: místnost pro kojící matky a přebalovací stůl, jesle pro nemluvňata, třídu pro předškoláky/školáky, pro teenagery rockotéku - vše s dozorem. Dál debatní místnosti s café barem a kantýnu. Takže rodiče jdou na mši, děti se zatím vyblbnou a pak jdou všichni na oběd. Koukali jsme na to jak spadlí z višně. Nebo přicestovalí z Evropy.

Velice si užíváme známosti s Philem - kytaristou. O víkendu pro nás Miriam uvařila delikatesní jehněčí, my hráli a ostatní se - jak jinak - opili.
Ale nejlepší je tady stejně ta příroda. Tuleva jsme si vzali večeři k řece a vyhřívali se v posledních paprscích sluníčka toho dne. Když jsme se vraceli obloha za domem byla mysticky zbarvena.

Já jsem si na odpoledne zajela na pláž, dva stařečci mi tam vysvětlovali techniku rybaření, čekala jsem, čekala, ale že něco chytili, toho jsem se nedočkala. A tak si ty dny tady plynou a my zjišťujeme, že už jsme tu půl roku.

Poprvé v životě jsem měla letní oslavu narozenin při grilování. Úžasné. Teda celé to zorganizoval Desmond samozřejmě - nejakčnější člověk, kterého znám. Nám dal vědět skoro na poslední chvíli kdy a kde. Párty byla u jeho exmanželky doma. Exmanželka (Miriam) s rodinou odjeli na víkend a když se v neděli vrátili, měli plný dům lidí, kteří se u nich chovali jako doma - my. Vypadali trošinku zaskočeně, ale hned se vzpamatovali, přiložili ruku k dílu a už se grilovalo. Přišli skoro všichni naši kamarádi včetně Lus s Honzou, donesli krásný kytky a bylo to prima. Od Pájky jsem dostala mandolinu, tak jsme začali hrát :)))) Přidal se i Phil (Miriamin současný manžel) na kytaru a všichni jsme si ujeli na neznámejch starejch šlágrech.

Lus si koupila taky kytaru a tak spolu drtíme akordy (učíme se). Sranda je to veliká, mozoly na prstech máme jako zámečníci. Bohužel nám tihle lidičkové brzy odjíždějí. Ale mají větší plány než mě učit na mandolinu, tak to chápeme a přejeme jen to dobré.

Pájka maká jak černoch na pyramidě. Nebo jak ťong na tržnici. Nebo jak Čech na jablkách. No prostě sezóna za dveřmi tak on jako správnej QC chystá, jezdí s traktorem a připravuje biny.

Já se bavím balením nashi hrušek. Desmond má poslední blok v Hawkes Bay těchle výborných plodů. Po sklizni se jich ale taky zbaví. Nevadí, teď máme hrušky, pak budem mít dřevo na zimu. Když pršelo a nemohli jsme dělat hrušky, tak jsme s Desem objeli všechny galerie v okolí, kde má náš úmělec díla. Des potřebuje reprezentativní CD s jeho tvorbou, a tak jsme vždy akčně naběhli do galerie, já jsem tam blýskala s foťákem, Desmond zatím domlouval byznys a zase jsme měli o jedno odpoledne postaráno.

Mezi tím se slavil Art Deco víkend. Pro jistotu se z toho vyklubal celý Deco týden. To znamená, že lidi si půjčili kostýmy z třicátých let, konaly se průvody a jízdy starých aut, koncerty, taneční zábavy a akce, vše v Art Deco stylu. Centrum dění probíhalo v Napieru, ale kdykoli jsem šla do města viděla jsem někoho velice Art Deco na ulici, nebo když jsem někam jela, jela jsem sedmdesátkou za lajnou Art Deco aut, dokonce i kombajny a traktory jsem viděla Deco. A tak se zítra chystáme na koncert, aby jsme nebyli out, ale Art.

Co jsme my Češi bláhoví čekali od free Novozélanďanů? Koncert vážné hudby proběhl v duchu estrády s vynikající muzikou. Dirigent se neostýchal uvádět celou show, vtipkovat, nechat dirigovat malé děti z davu. Na pódiu se střidali sóloví muzikanti všeho druhu, bubeníci, zpěvačky, tranvestita, ve stylu Art Deco proběhla malá přehlídka, dudák zadudal, Mama Mia od ABBY zazněla, lidi do toho tleskali a nakonec všecho rozjeli popelnicový song. Rozhodně jsme se nenudily, takovej koncert jsme ještě neviděli.